Hulákám falešně a taky (a tenkrát

jsi dokázal odpustit ihned) kýčovitě

směji se, čurám do vody přes okraj lodě

jsem zamilovaná

a jsem tak celistvá.

Dlouho a do úmoru veslujeme

po jezeře v půjčené pramičce

tenkrát všechno bylo tak opravdu

a snadné. V ohradách mraků

bydleli jsme, kradli na polích koček 

své snídaně a večeře, pánobohu

poručeno, ať za nás ovce pase

abychom mohli jen tak ležet

zírat na dveře v nebi, kdo tentokrát

jimi za námi vejde. A co přinese.

Měla jsem tenkrát snad rýmu

tři měsíce? A to mi do bot věčně

teklo. Tenkrát všechny kousky

mého těla patřily k sobě

žádný nepřebýval.

Teď jedna ruka ulétla a schovává

se někde v hnízdě vrabců na střeše

druhá je tetovaná vězeňským číslem

a ta pravá noha, ta pořád někam jinam

šněruje než levá, nemohou se domluvit

ty nohy moje, vánočky popletené.

Co s tímhle vybavením?

Copak jsou vysvětlením

mého života ty hodiny

odžité v nevraživé kuchyni?

(Už víte, holky, jak vypadají

do županu oblečená jablka?

Tak trochu jako já. Jsem celá

politá, sladká, ach, těch včel

kolem mě, jsem palačinková

jadřinec už mi vykrojil  čas

a zahodil do studny na dvoře)

Omastek usykává. Dnes to budou karbenátky

zítra květák. Hotový román. Prolog zapomenut.

Epilog zbývá. Kolik hodin svého života

jsem neviděla ven přes okno zamlžené

párami z hrnců, ve kterých se vařila

polívka, hadi, knedlík, žába? Zmizela doba

kdy jsem na  skla něžně zarosená

malovala srdíčka s tvým jménem.

Ta jména jsem už dávno utopila

ve studni místo koťat. A na stokrát

z těch oken jsou smyta, při všech těch

pachtivých jakýchnočních gruntech

aby ta chapadýlka očí drbavých

náhodou nezjistila, že to u nás

ze studny tak trochu zapáchá.

Ne, dnes už tě nebudu obvazovat

a v noci rány lízat, jsem unavená

pasíruji zeleninu, drhnu podlahu

přebaluji děti, honím fenku do polechu

ať nakrmí štěňata. Mažu všem pupíky

opruzeniny, struky. Mé nejkrásnější šaty

leží pod štěňaty. Trochu už smrdí močí.

Ale jsem svatá matka. Nikdy bych neutopila

kotě, štěně, dítě. I když bych možná chtěla.

Protože ty děti jsou tak trochu po matce

bláznivé. A ty jejich noty falešné!

A kýčovité.  Neměla jsem tenkrát

z  pramičky vylézat. Pořád dokola

bych jezdila po jezeře, falešně zpívala

česala si lesklé vlasy, zírala do nebe

na  kouzelné dveře, a ani záhyb

mé kůže by nezůstal nepohlazen

na  tom těle, kde každý kousek

zapadá do sebe. Tak mladá,

zamilovaná, celistvá. A dítě

ten spratek, už zase křičí

že má hlad. Měl jsi nás 

raději sežrat.